Podmínka pro Michala Kesudise, který na facebooku schvaloval atentát na české vojáky. Vyloučení Daniela Kalendy ze strany lidové za to, že mrtvé uprchlíky nazval lůzou. Nebo snaha odsoudit poslankyni Semelovou za její výroky o Miladě Horákové aspoň k omluvě, když to nejde v trestním řízení. Tři aktuální příklady, které otevírají otázku mezí svobody slova. „Dokud nezmizí dvojí metr u posuzování nacismu a komunismu, bude pro lidi, jako je paní Semelová, velice snadné hanobit kohokoli a překrucovat historii.“
Uváděné příklady spolu souvisí jen zdánlivě. Jelikož jsou vnitřně odlišné, není možné je hodnotit jako nějaký trend a vyvozovat z nich něco víc, než že jsou všechny politováníhodné.
To je jediná společná věc – všechny překročily hranici dobrého vkusu. Dříve, než se budeme přít o tom, zda snaha o perzekuci je v souladu se svobodou slova, či nikoli, je nezbytné si říct, že některé věci se ve slušné a civilizované společnosti neříkají nahlas. Stejně tak, jako by bylo považováno obnažování se za bílého dne uprostřed frekventovaného náměstí – jemně řečeno – za nevhodné, stejně je nutné hodnotit uvedené výroky.
Když odsudek nestačí
Záměrně tento fakt zmiňuji na prvním místě, právní konsekvence jsou v tomto ohledu druhotné. Ale když už se někdo těchto výroků dopustí a s obecným odsudkem se někdo nespokojí, pak je jeho plné právo obrátit se na soud, který, věřím, tyto případy posuzuje velice pečlivě a hodnotí, zda nedošlo k překročení zákona v trestněprávní či v občanskoprávní rovině.
Komunista Michal Kesudis dostal podmínku za oslavovaní smrti našich vojáků v Afghánistánu. Jeho výrok je nepřijatelný, protože hanobení památky mrtvých či veřejné přání si smrti někoho je za hranicí norem nastavených v naší společnosti po staletí, a to se odráží i v zákonodárství.
Navíc – pan Kesudis by si měl uvědomit, že jeho výrok se dotkne především pozůstalých a podle mého názoru zasahuje do jejich osobnostních práv. Zde se dá použít rčení o hranicích svobody, které jsou definované svobodou druhého. „Svoboda slova“ je právem, kterého si velmi vážím, ale odmítám si připustit, že bude právem nadřazeným právům ostatním.
Vyloučení Kalendy bylo správné
Výroky člena KDU-ČSL Daniela Kalendy na adresu 71 uprchlíků, kteří zahynuli v kamionu na rakouské dálnici, jsou také za hranou a jsou naprosto nevkusné. Zvláště, pokud zazní od člověka veřejně činného, reprezentujícího nějakou stranu, tedy nějakou ideu. V tomto případě ideu křesťanství, které je spjaté s humanismem.
Vyloučení považuji zcela za správné, protože pan Kalenda stranu a její principy poškodil a na členství ve straně není nárok. Strana je svého druhu veřejnoprávní korporací (byť může být vnímán její soukromoprávní základ) a má plné právo si rozhodovat o podmínkách členství sama. O trestněprávní či občanskoprávní rovině by musel rozhodnout soud.
Proč jsme u komunistů opatrnější?
Komunistka Marta Semelová překračuje hranice slušnosti a dobrého vkusu neustále. Je provokatérka a extremistka podobně, jako byl Miroslav Sládek a jeho kohorta. Na rozdíl od KDU-ČSL, která neváhala pana Kalendu za jeho výroky vyloučit, o něčem takovém v případě paní Semelové asi KSČM neuvažuje, čímž se za ní i vlastně staví a říká: Souhlasíme s ní, je to názor naší strany.
O to víc mi vadí, že zatímco poměrně pečlivě a tvrdě, což je správné, posuzujeme jakékoli znaky spojené s nacismem, u těch komunistických – byť v těchto dvou totalitních ideologiích nevidím rozdíl – jsme opatrnější. Dokud tento dvojí metr nezmizí, bude pro lidi, jako je paní Semelová, velice snadné hanobit kohokoli a překrucovat historii.
Komentář vyšel na serveru hlidacipes.org.