(Armádní noviny) Minulý týden jsem se dostala do rozličných médií díky kolegům z Pirátské strany a mému výroku ve Sněmovně o útoku v kyberprostoru, na který může být nutné reagovat konvenčně. Mimo jiné jsem řekla: „Pokud nějaký konflikt, nějaký útok začne v kyberprostoru, tak, kolegyně a kolegové, ať děláte, co děláte, tak pokud jste třeba viděli aspoň deset minut Hvězdných válek, tak víte, že i ty útoky v tom kyberprostoru vyžadují reakci v tom reálném prostoru…“
Poňouknutá média zaznamenala, kterak se pirátský kolega Vojtěch Pikal chytil za hlavu, co že to ta paní plácá o jeho oblíbených Hvězdných válkách a kyberprostoru. Mohla bych mu odvětit slovy malého-velkého mistra Yody: „Učit já jej nemohu. Trpělivost nemá ten“, ale neučiním tak, neboť zkušenější musí být trpělivější, seč je to jen možné.
Jistě, mohla jsem použít jiný příklad než Hvězdné války, ale podstata zůstává pořád stejná – sice se technologie vyvíjejí, zcela jistě přibyl ke čtyřem tradičním prostorům (země, voda, vzduch, vesmír) pro vedení válečných operací ještě kyberprostor, ale to neznamená, že pro válčení zůstane jen jediný a že se máme soustředit pouze na něj.
Ve svém vystoupení jsem reagovala na jiného člena Pirátské strany, na Mikuláše Peksu, který jako by vědomě, či nevědomě, ale zcela příkladně odhaloval dilema Pirátů směrem k obraně a bezpečnosti obecně. To se ostatně týká například nejasného vztahu k pilíři naší obrany Severoatlantické alianci, který si již prý Piráti vyjasnili, ale jeden může mít pochybnosti. Připomínat se dá i bývalý zlínský lídr Pirátů, který se vědomě účastnil prokremelských akcí.
Mikuláš Peksa hojně vystupoval v debatě kolem návrhu ODS na uzákonění výdajů 2 % HDP na obranu, k čemuž by došlo postupně přibližně v horizontu pěti až šesti let od schválení návrhu. Tento návrh byl nakonec zamítnut hlasy ANO (které drží ministerstvo obrany od ledna 2014), Pirátů, SPD a KSČM. Zvláštní koalice, ale účinná. Bohužel pro naši obranu.Ti, které tato problematika zajímá, respektive by rádi věděli, jak vypadala debata zástupců jednotlivých stran, si mohou přečíst stenozáznam na stránkách Poslanecké sněmovny.
Ale zpátky ke kolegovi Peksovi, na kterého jsem reagovala. Ten pronesl z mého pohledu skandální výroky, o kterých se ovšem v médiích moc nepsalo. Například v tomto vystoupení: „Bohužel informační války ve 21. století rozhodují především informace. A nejlepší obranou před aktuálními hrozbami je vzdělané a informované obyvatelstvo. Když se podívám na možné navýšení na 2 %, které by nás stálo zhruba 40 mld. ročně, tak tady vidím velký potenciál pro zvýšení rozpočtu, který momentálně vydáváme na školství a který je naprosto podhodnocený vzhledem k našim reálným potřebám. Pojďme se přestat bavit o těchto nesmyslných výdajích na další nablýskané zbraně a pojďme mluvit o tom, co potřebují naši učitelé…“
Nebo v tomto: „…Naprostá většina těchto dezinformací je odmítnutelná na základě jednoduchého progooglení, dvou tří kliků, a zjistíte, že je to nesmysl. Je třeba, aby lidi tenhle ten krok udělali a ty dezinformace odmítali. To je to, co teď potřebujeme dělat pro zajištění bezpečnosti České republiky. Nekupovat další předražené tanky, letadla a podporovat tímhle tím ty tunely, které v armádních zakázkách probíhají.“
Slova poslance Peksy je nutné odmítnout, protože v důsledku nepovedou k ničemu jinému než k podkopávání naší obrany, k tomu, že jakmile naše ekonomika zpomalí, obrana bude opět první obětí. Ne, že by neměl právo vyjadřovat pochybnosti o efektivitě akvizic, o tom, nakolik se daří pořizovat výzbroj, výstroj a další materiál, který vojáci potřebují, ale paušalizovat, hovořit o tunelech, je medvědí službou. Získat konkrétní informace o problematice obrany zas tak složité pro poslance není, navíc když má Pirátská strana dva zástupce ve Výboru pro obranu, kterých se kolega Peksa může kdykoli otázat a zajisté se mu dostane odpovědi.
Druhý problém je ovšem mnohem širší. V posledních letech existuje poměrně silná tendence označovat hybridní konflikt a informační války, jako něco zcela nového, něco, co vlastně nahrazuje konvenční válčení. Často, i od představitelů našeho státu můžeme slyšet, že tanky již nejsou zapotřebí, že dělostřelectvo je zastaralé a že si již vystačíme s informačními technologiemi, válčením v kyberprostoru, bezpilotními prostředky a podobně.
Jde o tragický omyl. Historie válek nás učí jedno – technologie rozšiřuje možnosti vedení operací v jednotlivých prostorech, letalitu zbraní, mění doktríny a podobně, ale vždy se jednotlivé systémy doplňují – lodě nevytlačily pozemní vojsko, ani letouny a satelity a nevytlačí je ani informační technologie. Ovšem o to je budování efektivní obrany složitější, než tomu bylo v minulosti.
Zároveň je nutné říct, že to není poprvé, ani naposledy, kdy se něco podobného odehrává (někteří hovoří o cyklických revolucích ve vojenství, které probíhají, když se radikálně změní technologie, ta současná revoluce probíhá již nějakých 30-40 let a souvisí s informačními technologiemi, kybernetikou a robotizací). Kavalerie změnila bojiště, stejně jako zadovky, pára, telegraf, počítače či satelity.
Podobně mění bojiště dnes výpočetní technika, masové šíření informací novými kanály, jako jsou internet a sociální sítě a robotika. Způsobit nepříteli škody je možné nabouráním se například do řídícího systému rozvodu energií, lze vyřadit z provozu letiště a podobně. Ale to neznamená, že všechny války se budou odehrávat v kyberprostoru a tímto způsobem. Naopak.
Útok v kyberprostoru a informační válka či propaganda na nějakém území mohou být pouhou přípravou na konvenční operaci (ostatně u informační války tomu bylo vždy v historii, pouze se používaly jiné nosiče než internet, třeba letáky a plakáty). Něco podobného jsme ostatně viděli na Krymu a na východní Ukrajině. Na počátku proběhla intenzivní dezinformační kampaň, byli využiti vojáci, kteří oficiálně vojáci nebyli (tzv. zelení mužíčci), ale v další fázi se na Ukrajině rozhořela konvenční válka, ve které byly využívány nové technologie, jako bezpilotní prostředky, ale nejpoužívanějšími zbraněmi se stalo dělostřelectvo a tanky.
Občas je slyšet povzdechy, že za 1. republiky se v Československu vyrábělo několik typů letadel a že toho dnes nejsme schopni. Něčeho podobného už ovšem schopni nikdy nebudeme a na vině je právě rozmach technologií, komplikovanost jednotlivých systémů, globální dělba práce a v důsledku i vysoká cena. Pokud bychom chtěli v této oblasti dosáhnout soběstačnosti, výdaje na obranu by musely spolknout mnohem, mnohem větší část HDP, než zmiňovaná 2 %, o kterých všichni rádi hovoří, ale nikdy jsme je nedosáhli.
Z toho vyplývají i těžkosti při budování obrany země jako je Česká republika a nezbytnost jejího ukotvení v aliančním systému. To je ostatně první předpoklad, jak se můžeme dlouhodobě vyrovnávat s rozmachem technologií, jejich cenou a zároveň turbulentním bezpečnostním prostředím.
Druhým předpokladem je udržování vyvážené, nikoli specializované armády (to neznamená, že by některé schopnosti, ke kterým se ČR přihlásila a ve kterých vyniká by neměly být preferované) a akceptace toho, že na některé schopnosti můžeme dosáhnout pouze, pokud je budeme sdílet se spojenci a partnery. Například může jít o strategickou přepravu, o strategický průzkum (například AWACS, Aliance Ground Surveillance) a podobně.
Třetím předpokladem – a to je náš domácí úkol – je udržení dostatečného rozpočtového rámce na to, aby Armáda ČR a další složky mohly zvládaly nejenom války v kyberprostoru, ale i konvenční vedené i tanky, dělostřelectvem či letectvem. Tedy se vším tím, co přijde panu poslanci Peksovi nadbytečné. Proto je velká škoda, že se v posledních letech nepovedlo ministrovi Stropnickému rozběhnout velké modernizační projekty u pozemních i vzdušných sil a ani dokončit například akvizici 3D radiolokátorů MADR.
Potřebujeme nahradit morálně i fyzicky zastaralá bojová vozidla pěchoty, stejně jako tanky, dělostřelectvo a vrtulníky sovětské provenience. Velký důraz je nutné ovšem klást na jednotlivce, který musí mít dostatek výstroje, balistickou ochranu a samozřejmě osobní zbraně. Bohužel stále slyšíme o tom, že i v této oblasti jsou deficity, které se daří odstraňovat velice pomalu.
Již Bílá kniha o obraně schválená vládou v roce 2011 jasně ukázala, že ozbrojené síly jsou silně podfinancované. I přes rostoucí ekonomiku se však nedaří dávat na obranu tolik, kolik by bylo zapotřebí, aby se dluh výrazněji umazával. Přitom posledních několik let bylo ideální příležitostí udělat skok kupředu.
Doufám, že se výrazněji pohneme v následujících letech, abychom se přestali propadat do zóny „černých pasažérů“ a těch nezodpovědných, jak je například patrné z loňské výroční zprávy generálního tajemníka NATO. Zároveň se ovšem obávám, že současný překotný růst ekonomiky se může vyčerpat a my budeme opět zastiženi v nedbalkách a vítězem nebude odpovědná obrana, ale imperativ na udržení a rozšiřování sociálního státu na úkor bezpečnosti.