První místopředsedkyně poslaneckého klubu ODS Jana Černochová míní, že jízda Nočních vlků je jednak propagandistickou akcí Putinova režimu a také provokací. „Noční vlci v symbolické rovině souvisí s imperiálními choutkami putinovského režimu a s reminiscencí na staré předrevoluční časy,“ vysvětluje. Současně je ale proti tomu, aby se přepisovaly dějiny, abychom si méně připomínali, že východ republiky osvobodila Rudá armáda a západ zase Američané.
V souvislosti s migrační krizí se přetřásá pojem ,,vlastenectví“. Narostl podle vás mezi českými lidmi za poslední rok pocit vlastenectví?
Rok je příliš krátká doba na to, aby bylo možné měřit nějaký posun v tak zásadní otázce, jakou je míra vlastenectví ve společnosti. Osobně snad ani nevidím nějakou přímou souvislost mezi stupňující se migrační krizí a posilováním projevů patriotismu. Daleko spíše bych řekla, že sílí jiné emoce – obavy z přistěhovalectví, z budoucnosti, z terorismu, odpor vůči evropské politice, sympatie k různým radikálním hnutím a tak podobně. Tyto emoce ale podle mě nemají s vlastenectvím nic společného. Jsou jen přirozenou reakcí na to, že konec současné krize není na dohled a vládnoucí elity nejsou schopny nabídnout relevantní řešení.
Současně se stupňuje napětí v náhledu na Rusko. V souvislosti s oslavami konce 2. světové války se projevuje směrem k jízdě Putinových Nočních vlků, zažili jsme též spory kolem toho, že v Plzni měl být do oslav konce války začleněn sovětský tank. Co o tom soudíte? Do jaké míry vás současná úroveň vztahů s Ruskem nutí přehodnocovat pohled na vzpomínky na 2. světovou válku?
Tak já jsem ten poslední, kdo by na věci pohlížel černobíle. To, co jmenujete, jsou svou povahou dosti rozdílné záležitosti. Jízda Nočních vlků je jednak propagandistickou akcí Putinova režimu a také provokací. To k sobě patří. Rusko používá ve své propagandě staré známé motivy a tohle je jeden z nich. Nenechme si nalhat, že Noční vlci jsou klub milující historii a vzdávající hold obětem 2. světové války. Noční vlci v symbolické rovině souvisí s imperiálními choutkami putinovského režimu a s reminiscencí na staré předrevoluční časy. A přestože se tato akce tváří jinak, má dle mého názoru svým skrytým obsahem či podtextem daleko více společného se současností.
K té druhé události. Ani by mi příliš nevadilo fiktivní setkání amerických a sovětských jednotek, i když nad zcela vymyšlenou bitvou by jeden mohl kroutit hlavou, ale asi je škoda, že neproběhne tradiční Convoy of Liberty v rozsahu, v jakém probíhal vždy, a s podporou, kterou si zaslouží. Zkrátka patří k Plzni a k oslavám konce 2. světové války.
Jsem proti tomu, aby se přepisovaly dějiny, abychom si méně připomínali, že východ republiky osvobodila Rudá armáda a západ zase Američané. Těchto snah jsme si v minulosti užili dost. Dějiny přepisovat nelze, nelze upírat nikomu jeho míru zásluh na konci války, ale na druhé straně nelze nikomu ani zásluhy přidávat. A zároveň nelze ani kvůli těmto zásluhám přehlížet naopak současné excesy nebo snahu tyto zásluhy zneužívat k aktuálním politickým cílům.
Jak moc si česká veřejnost váží dědictví hrdinů 2. světové války? A to jak ,,britských letců“, tak ,,svobodovců“, tak domácího odboje a dalších složek, které přispěly k pozitivnímu zápisu našich hrdinů? Zaznamenala jste v některém z těchto směrů za poslední rok aktivitu, která by stála za vzpomenutí?
Domnívám se, že v tomto ohledu se společnost za ta poslední víc jak dvě desetiletí velmi výrazně posunula a všeobecně význam našich hrdinů, jejich odkaz i činy mají ve veřejnosti patřičnou úctu. I když samozřejmě vždy ji lze vyjadřovat ještě intenzivněji. A co se týče aktivit, které jsem osobně zaznamenala nebo se na nich podílela, tak těch byla v posledním roce řada. Namátkou vzpomenu jen například otevření stálé expozice v rodném domku Jana Kubiše v Dolních Vilémovicích, stále vzrůstající význam 11. listopadu coby Dne válečných veteránů – zde se musím pochlubit vzpomínkovou akcí, kterou jsme loni v tento den ve spolupráci s armádou organizovali na náměstí Míru u nás na Praze 2 a která se setkala s opravdu hojným zájmem veřejnosti. Nebo nejčerstvěji občanská iniciativa, která prosazuje udělení státního vyznamenání bývalému příslušníkovi RAF plukovníku Aloisi Dubcovi a kterou jsme s kolegy z našeho poslaneckého klubu podpořili.
Na Slovensku se parlamentní stranou stalo uskupení Mariana Kotleby, adorující takzvaný ,,Slovenský štát“, který dle mínění mnohých historiků byl de facto spojencem nacistického Německa, a bagatelizuje Slovenské národní povstání. Jak se vám poslouchají podobné výklady historie? Jistě nechceme jitřit staré rány, ale co vzkázat panu Kotlebovi? Opustili nás v roce 1939 Slováci v době, kdy nám, Čechům, bylo nejhůř, nebo jim nic jiného nezbývalo, byli fakticky donuceni a snažili se „něco uhrát“ jako u nás v počátcích prezident Hácha či Eliášova protektorátní vláda?
Tak předně, jak jsem již naznačila, historické události by neměly být předmětem současných politických bojůvek a nějaké vyvolávání duchů minulosti do demokratické diskuse nepatří stejně jako přepisování dějinných faktů. Vydávat vznik Slovenského štátu za jakýsi projev hrdinství nebo nejbytostnější výraz slovenského národního probuzení je vskutku komické. Československo bylo v té době již zlomeným státem a sílící odstředivé, nacionalistické a fašizující tendence slovenské části takzvané druhé republiky tak nemusely vynakládat velké úsilí k „dokonání díla“. Navíc nevím, kde pan Kotleba může hledat onen vzor národní hrdosti v tomto státním útvaru, který byl fakticky vazalem nacistického Německa.
Já si netroufám tvrdit, zda opustili, či neopustili. Šlo zkrátka o nějaké rozhodnutí tehdejší politické reprezentace Slovenska, která měla daleko k demokraticky zvolené vládě, v jistém dějinném kontextu. To rozhodnutí bylo podle mého soudu špatné, ale jeho vliv na další dění jak v Protektorátu tak na Slovensku byl minimální, neboť ani jeden z těchto státních útvarů nebyl autonomní a nelze rozhodně tvrdit, že by Slovenský štát nějakým způsobem naplňoval ideál toho, po čem Slováci jako národ toužili či touží.
Diskuse o výkladu dějin se vedou i směrem ke školní výuce. Kde, zcela všeobecně, lze vidět deficity dostatečného uvědomění si hrdinských činů českých ozbrojených sil v běhu našich moderních dějin? Ve směru ke školním osnovám, pedagogické praxi i všeobecnému příspěvku školy k výchově českého dítěte a studenta? Byla by třeba výchova ke vlastenectví?
Já rozhodně nejsem ten, kdo by chtěl zasahovat do rámcových vzdělávacích programů a výukových plánů, ale obecně patřím spíše mezi zastánce většího důrazu na výuku moderních dějin, protože vím, že na ně mnohdy nezbývá mnoho času a přitom jsou pro naši současnost, její pochopení a pro onu reflexi tím nejdůležitějším obdobím. A to se netýká jen vojenských dějin.
Zároveň máte jistě určitou pravdu i v tom, že školní výuka dnes postrádá nějaký významnější vlastenecký prvek, důraz na pocit národní sounáležitosti a na odpovědnost za vývoj naší země, ale i za její obranu. Školy dnes musí věnovat mnoho vyučovacích hodin všemožným programům, teoriím či oborům založeným na postmoderních hodnotách, ale základní věci, mezi něž právě toto téma řadím, dle mého názoru unikají.
Dlouhodobě se zabývám otázkou obnovy nějaké přirozené formy branné osvěty mezi příslušníky nejmladší generace, protože povědomí veřejnosti o spoluodpovědnosti za obranu a bezpečí naší země od chvíle, kdy se naše armáda profesionalizovala, výrazně pokleslo. To má za následek i problémy v oblasti náboru, a to jak u armády, tak i u aktivní zálohy. Myslím si, že v tomto máme velké rezervy a že by se touto otázkou mělo ministerstvo obrany i ministerstvo školství začít velmi intenzivně zabývat, a to i s ohledem na stále se zhoršující bezpečnostní situaci.
Jaké je vaše hodnocení současné české armády? Často se píší věty o ,,expedičním sboru“, žoldácích či cosi ještě horšího... Na druhou stranu se ví, že AČR by Českou republiku neuhájila že máme pojízdných pár tanků... Nemá být armáda primárně k obraně státu, a nikoli pro zahraniční mise?
Předně chci uvést, že se s žádným takovým příkrým hodnocením neztotožňuji. Příslušníci profesionální armády, ale i aktivní zálohy, si zaslouží za svou odvahu ale i za to, že se hlásí k oné spoluodpovědnosti za naši obranu, uznání i dík a já odmítám jakékoliv dehonestující nálepky. Skutečnost, že celkový stav naší armády, zejména v rovině technické vybavenosti a v rovině personálního podstavu není nijak růžový, je zjevná. To ale není vinou těch, kteří v armádě slouží. Armáda je dlouhodobě podfinancovaná a máme co dohánět. Zároveň se potýká s praktickými problémy v oblasti akvizic, nedaří se soutěžit důležité výstrojní součástky, ale i další, třeba servisní zakázky. Věřím, že tento stav se podaří co nejdříve napravit. Spolu s ostatními kolegy z Výboru pro obranu vyvíjíme maximální tlak na vedení resortu obrany, aby oblast akvizic byla prioritou.
Co se týče účasti v zahraničních operacích, vnímám je jednoznačně pozitivně. A to hned z několika důvodů. Zahraniční mise v dnešním globalizovaném světě nejsou jen bojůvkami, které by nijak nesouvisely i s naší obranou a bezpečností. Stabilizace dlouhodobě nestabilních oblastí je jednoznačně v našem zájmu a ač se zdá, že války vedené tisíce kilometrů daleko nás nijak neohrožují, je tomu přesně naopak, což ukazuje i současná uprchlická krize. Účast našich vojáků v těchto akcích je navíc skvělou vizitkou pro náš stát, jsme vnímání jako spolehlivý a profesionální partner, což jsem si opakovaně při návštěvách našich vojáků v misích osobně ověřila. A do třetice mise představují pro naše vojáky důležité praktické zkušenosti, a to jak v samotném boji, tak i v souhře a kooperaci s našimi aliančními partnery.
Ví se, že česká armáda má při náboru vojáků problém s fyzickou zdatností mladých mužů. Nebylo by potřeba obnovit brannou výchovu, jak jste na to již narazila? I vzhledem k možným krizovým situacím jako terorismus a podobně?
Jak jsem již uvedla, jsem určitě pro obnovu nějaké přirozené formy branné osvěty či výchovy na školách. A není třeba se při tom v žádném případě obávat nějakých zarytých představ o branných cvičeních z totalitních dob. Jde jen o to, aby se zvýšilo všeobecné povědomí o tom, že mír a bezpečí, kterými jsme se nechali v uplynulých letech ukolébat, nejsou samozřejmé, že musíme být připraveni i na zhoršenou bezpečnostní situaci a že v takové situaci máme všichni nejen morální povinnost k obraně své vlasti.
Na druhé straně se nedomnívám, že by tato nová forma branné výchovy vedla k vyšší fyzické zdatnosti naší populace. To je přeci spíše záležitost tělesné výchovy a státní koncepce sportu. Co se týče potíží s fyzickým a zdravotním stavem rekrutů, pak je zde i otázka přísnosti nastavených kritérií. Osobně zastávám názor, že ne každý voják musí být takzvaný „áčkař“ a je mnoho pozic v armádě, které snesou níže nastavené podmínky. A to je otázka změny příslušné zdravotní vyhlášky ministerstva obrany, která snad bude platná od 1. července letošního roku.
A konečně, je dobré se podívat do historie, aby člověk zjistil, že se dnešek nebude významněji lišit od minulosti. Data od 19. století ukazují, že jen přibližně 40-50 procent branců z každého odvodového ročníku bylo schopno vojenské služby bez omezení. Někde a někdy to bylo více, jindy zase méně, ale je jedno, jestli jde o Prusko, Rakousko-Uhersko, či Československo. Náš problém je dnes větší v tom, zatímco v době braneckých, nebo chcete-li masových armád, se vybíralo z celé mužské populace, dnes si Armáda ČR může vybírat pouze z těch, kteří se sami rozhodnou do ní vstoupit, to znamená z mnohem menšího vzorku, než v minulosti.
Předseda Českého svazu bojovníků za svobodu plukovník Vodička veřejně proklamuje, že ,,byla chyba spoléhat se na NATO“. Navíc máme zkušenost z doby Mnichova, kdy nás náš západní spojenec Francie nechal na holičkách... A naším spojencem v NATO je i taková země jako Turecko. A je diskutabilní, zda zásahy USA po světě přispívají k naší bezpečnosti...
Tak to je výrok, s kterým se absolutně neztotožňuji. Netvrdím, že NATO nemá své chyby, že zde nejsou členské země, které jsou méně spolehlivými partnery (ale sáhněme i sobě do svědomí a přiznejme si, že náš příspěvek by měl být také daleko vyšší). Přes to všechno však zastávám jednoznačný názor, že Severoatlantická aliance má svůj význam a nemá v současnosti žádnou alternativu. Mezinárodní spolupráce na poli obrany je dnes až existenčně nutná. A na světě není jiná organizace, která by této potřebě vyhovovala lépe.
Myslíte si, že v řešení imigrantské krize se projevuje určitá vina Německa za holokaust a 2. světovou válku, jak se občas objevuje? Je to ze strany Merkelové pokus, aby se to, co se stalo ve 30. letech minulého století, neopakovalo? Anebo je tomu ve svých důsledcích právě naopak?
Myslím si, že tento motiv není jediný, ale v jednání německých představitelů zcela jistě nějakým způsobem přítomný je. Stigma válečných zločinů, které nacistické Německo napáchalo, je velmi hluboké a Němci jsou nadmíru opatrní a senzitivní, aby jejich jednání nebylo zasazováno do těchto historických paralel.
Je možné obětovat svobodu slova, ať již pod hrozbou terorismu či „nové studené války“ nebo konfliktu? Může se podle vás státní mediální politika vrátit k regulaci, která bude připomínat socialistické informační instituty a regulace? Takové hlasy se nyní hojně objevují a je jim dopřáváno sluchu. Kde je podle vás nepřekročitelná hranice takových přístupů?
Já před omezováním jakýchkoliv svobod, nejen svobody slova – pod záminkou takzvaných nutných a nezbytných bezpečnostních opatření – vždy velmi důrazně varuji. Nějaké výraznější tendence směřující k takové regulaci v oblasti médií v současné době zatím nepozoruji. Daleko spíše je dle mého soudu v mediální sféře v současnosti rizikem určitá oligopolizace a propojení politické a ekonomické moci s mediálním vlivem, které zde nejvíce zosobňuje Andrej Babiš. Díky tomuto stavu může docházet, a podle mě i dochází, k manipulacím veřejného mínění i bez jakýchkoliv zásahů státu.
Pokud jde o hledání nějaké hranice mezi svobodou a bezpečím, je velmi těžké ji definovat. Je to subjektivní záležitost. To se ukazuje například i na velmi aktuálním sporu o prolomení domovní svobody v souvislosti s novelou zákona o zbraních, kdy někteří kolegové z Poslanecké sněmovny jsou ochotni tuto svobodu – pod falešným dojmem většího bezpečí před takzvanými střílejícími šílenci – obětovat. Já bych tedy nehledala nějakou obecnou hranici, spíše bych posuzovala tyto záležitosti případ od případu.
V čem je ještě podle vás odkaz 2. světové války stále živý? Co je potřeba nezapomenout a naopak na co již nevzpomínat? A jakým fenoménem jsou v tomto ohledu například Benešovy dekrety?
Válečné události je třeba si připomínat neustále jako memento. Neměli bychom zapomínat na hrůzy holocaustu, na desítky milionů obětí z řad vojáků i civilistů. A už vůbec bychom neměli zapomínat na to, co bylo příčinou těchto tragédií – zločinecká, nenávistná a fanatická ideologie, která posloužila jako nástroj manipulace veřejností. Tím odkazem tedy jednoznačně je respekt k demokracii, tolerance k odlišnému názoru, ale pouze takovému, který taktéž zároveň ctí demokratické principy a hodnotu svobody.
Benešovy dekrety mám za uzavřenou kapitolu. Vždy jsem je vnímala a vnímám v kontextu tehdejší doby a nelze je jakkoliv přehodnocovat dnešní optikou. Byly určitou reakcí na dějinný vývoj, který jim předcházel a který byl ve srovnání s těmito dekrety různými křivdami a nespravedlnostmi přesycen. Není v lidských silách vypořádat se s tímto vývojem dokonale spravedlivě, a o to těžší to bylo v raných poválečných letech.
Co je podle vás pro současnou českou společnost tou nejdůležitější hodnotou, za kterou by byla ochotná bojovat?
Doufám, že svoboda. Tu považuji za klíčovou hodnotu, bez které nelze prožít plnohodnotný život.