Jana Černochová: Andrej Babiš je reálnou hrozbou pro naši zemi

 

Na to asi nelze odpovědět jednoznačně. Předseda vlády Sobotka jednal jako slaboch celé tři roky, co s Babišem vládne. Dal mu prostor k mocenskému rozpínání, k ovládnutí struktur důležitých pro jeho podnikání. Voliči mu asi těžko uvěří to, že se teď, pár měsíců před volbami, rozhodl být „tvrdý a neústupný“ a že brání demokracii proti monopolizaci moci.

 

Navíc se domnívám, že ti z voličů ČSSD, kteří jsou takto hodnotově zaměřeni, svou orientaci nemění a nepřecházejí k ANO. ČSSD ubývají spíše ti voliči, kteří uvěřili iluzorní hře Andreje Babiše, kdy se zároveň tváří, že ve vládě je a není, kdy si přičítá dobré ekonomické výsledky, které jsou spíše důsledkem výkonu naší ekonomiky a šetrnosti pravicových vlád, jež tu byly v době krize, a kdy slibuje všechno všem. Voliči ANO zkrátka Andreje Babiše bohužel zatím neprohlédli. Nevidí, že jde jen o chytrou marketingovou hru, která nemá žádný reálný základ a je do značné míry dílem náhody.

 

 

Kdyby byli tito lidé, se kterými třeba také mnohdy názorově úplně nesouzním, mimo, byli bychom mimo i my jako ODS. Ale tak to není. Jak jsem řekla, lidem chybí informace. Částečně i v důsledku toho, že média vlastněná Babišovým Agrofertem mlčí a nevěnují se investigativní práci v jeho kauzách tak, jako tomu bylo v minulosti. Andrej Babiš je reálnou hrozbou pro naši zemi.

 

 

Je nevyzpytatelný a pakliže by vládl sám nebo třeba s komunisty, není zde žádná garance pro to, že by naši zemi neposunul autoritářským směrem. Je zcela nezdravé, že nemá konkurenci ani ve svém hnutí. Stačí vzpomenout aktuální rozhovor, který vyšel 2. června 2017 na aktualne.cz a ve kterém zcela otevřeně popsal, jak si představuje vládnutí a politiku, zatím jen v ANO, které je prý odlišné od ostatních stran tím, že tam nikdo nesoutěží o předsedu. A na doplňující otázku, že soutěž je přeci smyslem demokracie, Andrej Babiš dodal: „Ale proč? Aby to bylo v rozkladu? Aby se to totálně rozvrátilo. Proč?“ Jinými slovy, demokracie je rozklad, autoritativní řízení s rádoby soutěživou fasádou je cíl Andreje Babiše. Nezapomínejme na to.

 

ANO není ideově ukotvené, je to směsice populistických slibů a náhodných nápadů často odtržených od reality, které se navíc mění v čase podle trendů z průzkumů veřejného mínění. Babiš chce například zrušit Senát, protože ví, že v něm nelze získat převahu tak rychle a snadno jako v Poslanecké sněmovně. Bez ohledu na to, co si kdo o Senátu myslí, to je pro mě jasný signál, o co tu jde. O absolutní moc.

 

 

Je povinností všech demokratických politiků mít pro tyto lidi pochopení a neopovrhovat jimi. Jinak bychom je přímo vháněli do náruče populistů typu Babiše a Zemana. Je naší povinností snažit se porozumět potřebám či frustracím těchto lidí, umět jim vysvětlit, že jednoduchá řešení, která jim nabízejí tito pánové, zkrátka neexistují – a že ani oni svými planými sliby deklarovaných cílů nedosáhnou, a naopak napáchají mnohon škod.

 

 

Podívejme se zpět, co Andrej Babiš a ANO slibovali v roce 2013 před volbami – zvýšení efektivity a výkonu státní správy, úspory centrálními nákupy, zjednodušení administrativy, investice do infrastruktury, lepší čerpání evropských dotací, zjednodušení legislativy a tak dále. A výsledkem je pravý opak. Vláda nabrala desetitisíce státních zaměstnanců a zatížila nejen podnikatele, ale všechny občany nesmyslnou byrokracií a výkazy.

 

Centrální nákupy se nekonají a nový zákon o veřejných zakázkách je paskvil, který vše jen zkomplikoval. Žádné zásadní obranné akvizice například vůbec neproběhly. Výstavba nových silnic prakticky stojí. Vláda čerpá z evropských fondů v novém programovacím období ještě hůře, než všechny předchozí vlády a vůbec nejhůře v resortech vedených ministry za ANO. Takže, kde je ta zázračná proměna? Jasný důkaz o tom, že nestačí jen vykřikovat, že bude líp.

 

 

Byť by na tomto tvrzení něco bylo, nesmíme se s ním smířit, protože to je přesně to, co legitimizuje Miloše Zemana, Andreje Babiše a další populisty. Musíme těmto lidem – ač ne vždy budeme úspěšní – vysvětlovat pravý stav věcí, snažit se zmírnit jejich frustraci. A to říkám při tom, že to není jednoduché, protože jestliže někdo vidí svět černobíle a chce jednoduchá řešení, těžko se mu vysvětluje opak. Už to samo vysvětlování totiž z podstaty není černobílé a vyžaduje určitou ochotu naslouchat a přemýšlet.

 

Navíc, reálně život v naší zemi není špatný. Česká republika patří mezi nejbezpečnější místa na světě. Máme jednu z nejnižších nezaměstnaností. Dopady ekonomické krize zde nebyly zdaleka tak drastické a zažíváme opět dobu růstu, kdy se firmám daří a mají chuť investovat. Já se domnívám, že tyto pocity z velké míry vyvolávají právě lidé typu Andreje Babiše, který od svého vstupu do politiky vykládá nesmysly o Palermu či Matrixu a o tom, že tato země byla přes dvacet let drancována.

 

Je to podobně devastující jako již dnes starý slogan Miloše Zemana o „spálené zemi“, o akci čisté ruce. Je velice snadné přesvědčovat nespokojené, že je vše špatně, ale jak ukázal za poslední více než tři roky Andrej Babiš, sám řešení nepřináší. Zjistil, že spravovat stát je mnohem složitější a komplexnější úkol, než tvrdil. Na tomto stavu se velmi podepsali i někteří novináři a všemožné protikorupční organizace. Ti důsledně dlouhá léta tvořili obraz politiky a politiků coby té největší žumpy společnosti. Těžko se pak lze divit tomu, že lidé snadno naskočí na lep oněm jednoduchým řešením.

 

 

Tyto závěry bych asi nevyvozovala a nemyslím si, že by sympatie části společnosti k člověku, který rozhodně není žádným beránkem, bez ohledu na to, zda se dopustil oněch vražd, byla českým specifikem. Stačí vzpomenout biblický příklad, kdy si lid zvolil, že Pilát má namísto Krista propustit prokazatelného zločince Barnabáše. Vzpomeňme si, jak byl a dodnes s určitým nádechem romantismu je vnímán jiný zločinec, Václav Babinský. Ten má také místo v české „mytologii“. Lidé mnohdy mají tendenci fandit záporným hrdinům a snaží se mít pro ně pochopení.

 

V případu Jiřího Kajínka byla popularizace jeho příběhu, kdy byly některé věci z minulosti upozaděny, a naopak zvýrazněny byly ony pochybnosti, masivní. Po této masáži se tedy reakci veřejnosti nedivím a nedivím se vlastně ani tomu, že prezident Zeman k tomuto kroku přistoupil. Jednak mu popularita klesá a teče mu tak trochu do bot, a za druhé tím pomohl odvrátit pozornost od kauz Andreje Babiše, se kterým drží skrytý tandem.

 

To, co je na tom zcela negativní, je, že Miloš Zeman opět popřel sám sebe, konkrétně ony tři deklarované důvody, při jejichž souběhu by byl ochoten udělit amnestii, a zároveň, že svými výroky z amnestie, což je akt milosrdenství, udělal jakýsi další opravný prostředek soudních rozhodnutí. To je naprostá tragédie, protože zpochybňuje soudnictví a spravedlnost v České republice a tedy podkopává důvěru v právní řád.

 

 

Zas tak daleko to není, ale o to více je to nejasné a nepředvídatelné. Protože nestabilita voličského elektorátu je v současnosti snad největší v polistopadových dějinách. Za této situace volební výsledek odhadnout nelze, protože k obratu trendů může přispět prakticky cokoliv. Stejně jako se může pokusit kdokoliv volby, díky této atmosféře, ovlivnit nějakým nepřirozeným zásahem typu „zásah na Úřadu vlády“, jakého jsme byli v minulosti svědkem.

 

Já jsem přesvědčena, že Andrej Babiš půjde do koalice s kýmkoliv, třeba i s komunisty. My jako ODS ale říkáme, že s komunisty ani s Andrejem Babišem nikdy. Budeme usilovat o co nejsilnější výsledek, nabízíme proto lidem silný program, který je programem pro moderní zemi, štíhlý státní aparát, bezpečnou, ekonomicky stabilní a vzdělanou společnost, a učiníme maximum pro to, aby se scénář, kdy by zde vládli komunisté a populisté, nenaplnil.

 

 

Mohu říci, že mě to nepřekvapuje. Bohuslav Sobotka a jeho křídlo ČSSD přeci dlouhodobě patří k zastáncům prohlubování integrace na úkor naší autonomie, na úkor národních politických reprezentací a ve prospěch posílení bruselské „centrální evropské vlády“. Jen na okraj, byť s Bohuslavem Sobotkou nesouhlasím, raději budu mít konzistentního Sobotku, než populistického Andreje Babiše, který skáče z jednoho na druhé a je schopen změnit v zásadních záležitostech názor z hodiny na hodinu, jak to předvádí třeba v případě eura. Ještě v roce 2014 se totiž vyslovoval pro euro s tím, že nebude přijato dříve, než za šest let.

 

Premiérovým šéfporadcem je bývalý eurokomisař Špidla. Je tedy jasné, kdo silně proevropskou pozici předsedy vlády „programuje“. A pokud se nám zdálo v souvislosti s migrační krizí a odmítáním kvót na imigranty ze strany naší vlády a ČSSD, že se snad něco změnilo, pak lze konstatovat, že šlo spíš jen o určitý výpadek softwaru.

 

 

Předně bych chtěla říct, že volání nového prezidenta USA po tom, aby evropské země narovnaly svůj deficit v oblasti zajištění své obrany, považuji za zcela legitimní. To není o tom, že by Spojené státy odmítaly nadále zakročit v případě potenciální krize. Je ovšem fér, aby každý dával na společnou obranu přiměřeně k tomu, jak si žije – a toto pravidlo platí již dlouho a všichni o něm dobře vědí.

 

Na druhé straně je pro mě nepřijatelné, aby reakcí Evropy bylo to, že začneme budovat evropskou armádu. To není řešení problému, protože když někdo nedává dostatek v rámci NATO, kde berou evropští lídři jistotu, že bude ochota dávat víc v rámci EU? A budovat paralelní vojenskou strukturu vedle Aliance postrádá logiku – zavání to mrháním energií, penězi i časem. Takže, musíme dávat víc, musíme být – jako Evropané – schopni převzít větší díl zodpovědnosti za bezpečnost naší oblasti a jejího okolí a nejenom spoléhat na Spojené státy, ale musí se tak dít pouze v rámci Aliance a musí to posilovat transatlantickou linku, která je základem naší bezpečnosti.

 

Přestává mě bavit to, že řešením každé otázky, každého problému, se kterým se EU potýká, by mělo být další prohloubení integrace. Po něm se volá v souvislosti s migrační krizí, s krizí eurozóny, s obranným deficitem a tak dále. Měli bychom si konečně přiznat, že právě tlak na integraci v těch oblastech, kde to nebylo zapotřebí, nám způsobil řadu problémů, s nimiž se potýkáme. Na druhou stranu, nevidím, že by se podnikaly nějaké konkrétní kroky vedoucí ke vzniku jakési armády pod německým velením a podobně. Jsou to nesmysly, které záměrně šíří různé především proruské skupiny.

 

 

Nemyslím si, že se Spojené státy chystají obětovat Ukrajinu Rusku. Zatím z Washingtonu zaznívá spíše podobný tón, jako předtím – vraťte Krym a přestaňte podporovat občanskou válku na Ukrajině, pak budou sankce zrušeny. A zdá se, že stejná je pozice I větší části Evropské unie, byť co půlrok se objevuje snaha sankce zrušit či změkčit. Těžko však předvídat další kroky a můžeme se dočkat i nějakých zvratů.