(EuroZprávy.cz ) Umíral v chudobě a zapomnění. Osud generála Karla Janouška je plný slz, utrpení, ale i hrdinství. Podílel se na zapojení československých letců do služeb Královského vojenského letectva Spojeného království. Rodák z Přerova se stal jedním z mozků, který nastolil vítěznou taktiku v bitvě o Británii. I proto mu král Jiří VI. jako jedinému Čechoslovákovi udělil hodnost leteckého maršála RAF. „Když jsme zjistili, že pan generál Janoušek bydlel na území Prahy 2, rozhodli jsme mu udělat pamětní desku,“ říká starostka Jana Černochová (ODS), kterou EuroZprávy.cz upozornily, že výjimečná osobnost žila v ulici Malá Štěpánská.
Paní starostko Černochová, co pro vás jako političku, která se angažuje v podpoře válečných veteránů, znamená, že generál Karel Janoušek, jeden z největších hrdinů druhé světové války, a jediný Čechoslovák, jenž získal hodnost leteckého maršála RAF, bude mít ve vaší městské části Praha 2 pamětní desku? A to konkrétně v ulici Malá Štěpánská číslo 5, kde po propuštění z bolševických kriminálů žil společně se švagrovou Marií Fenzlovou.
Je pro nás velkou ctí, že pan generál Karel Janoušek v naší městské části žil a můžeme jej připomenout pamětní deskou. Slavnostní odhalení by se mělo odehrát 27. října 2021, kdy uplyne padesát let od jeho úmrtí. Praha 2 je veřejně známá tím, že si připomíná, jak hrdiny první, tak i druhé světové války. Nezapomínáme ani na osobnosti třetího odboje, které se postavily proti komunistickému režimu, jemuž vzdorovaly. A pan generál Karel Janoušek splňuje hrdinství ve všech třech etapách historických dějin dvacátého století. Jedná se o velkou personu, na kterou bychom neměli zapomínat, a měla by být stále aktuální. Především by se měli studenti ve školách o panu Janouškovi učit. Jsem moc ráda, že se nám podařilo najít i shodu s vlastníky domu, na němž by měla být nainstalována pamětní deska. Nyní přemýšlíme, jak desku ztvárnit, jak ji pojmout, protože se domníváme, že by měla mít hlubší myšlenku, a to právě vzhledem k pohnutému osudu pana generála Janouška. Bohužel už dnes víme, že na slavnostním odhalení nebude nikdo z jeho příbuzenstva, protože většinu jeho rodiny Němci popravili v koncentračních táborech, neboť nacistický režim se tak generálovi Janouškovi, který pomohl nepřátelské letectvo porazit, mstil a velmi se ho obával.
Čím vás generál Karel Janoušek oslovuje? Připomeňme si, že do historie se sice nezapsal jako stíhačské eso, ale proslavil se tím, že zorganizoval 1500 československých letců, kteří už záhy zasáhli do bitvy o Británii (10. července až 31. října 1940), a to, jak upozorňuje historik Jiří Rajlich, v řadách svých národních jednotek. Od 12. července 1940 až do 19. října 1945 vykonával funkci Generálního inspektora československého letectva ve Velké Británii (Inspector General of the Czechoslovak Air Force). Stal se tak nejvyšším představitelem československých válečných letců v Británii.
Domnívám se, že každý z nás, kdo se trochu věnuje vojenské historii, si váží všech letců, kteří spolupracovali s RAF (Royal Air Force - Královské vojenské letectvo Spojeného království – pozn. red.). Pan generál Janoušek se sice vymyká představě stíhačského esa, které sestřeluje jedno letadlo Luftwaffe za druhým, ale mnohé ohromil svou organizací, vedením taktického boje i diplomacií. Jako doktor přírodních věd se velice zajímal o meteorologii, což na tehdejší dobu nebylo tak běžné a samozřejmé jako dnes. Generál Janoušek není jediný, jehož si Praha 2 váží. Měli jsme obrovskou radost, když jsme udělovali titul čestné občanky Prahy 2 paní Joy Kadečkové, která působila v ženské sekci RAF a byla odbornou poradkyní filmu Nebeští jezdci. Stejně jako plánujeme udělat pamětní desku generálu Janouškovi, tak paní Joy Kadečková ji už má v Podskalské ulici číslo 3, kde dlouho žila.
Musím však říci, že se stále detailněji s osobou pana Karla Janouška seznamuji, navštívila jsem i jeho muzeum na Vysočině v Polici, které je pojmenované po něm, a jeho osud mě fascinuje. Král Jindřich VI. mu jako jedinému Čechoslovákovi udělil hodnost leteckého maršála, aby jej komunisté přes dvanáct let věznili, a když vyšel na svobodu, tak musel v důchodovém věku tahat do náklaďáků těžký materiál, protože z dvousetkorunové penze, kterou mu vyměřila Správa sociálního zabezpečení na Obvodním národním výboru na Praze 2, nemohl vyžít. K takovým lidem máme obrovský morální dluh a pamětní deska je to nejmenší, co pro ně můžeme udělat. Na osudu generála Janouška bohužel vidíme, jak zvrácená byla komunistická ideologie. Jako Praha 2 chystáme ve spolupráci s historiky udělat o generálu Janouškovi publikaci, aby lidé o jeho životě věděli co nejvíce. Cenné svědectví nám může poskytnout i jedna z pamětnic, která stále žije v domě v ulici Malá Štěpánská 5, kde pan generál bydlel a dobře si jej pamatuje.
Proč si myslíte, že současná veřejnost nemá zájem si hrdiny, jakým byl generál Karel Janoušek, připomínat a téměř o nich nic nevědí? Můžeme zmíněný společenský stav brát za naši prohru?
Jednoznačně jde o společenskou prohru, na níž má velký podíl i vzdělávací systém. Jako starostka mám v gesci školství a vím, jak se sami učitelé rozčilují a jsou nešťastní ze skutečnosti, že v rámci osnov je věnováno zbytečně velké množství času jiným historickým etapám než našim vlastním novodobým dějinám. A jsem moc ráda, že na Praze 2 se všechny naše základní školy vždycky zapojují do různých aktivit, jako je připomínání osudů československých hrdinů. Budu velice ráda, pokud na odhalování pamětní desky generála Janouška přijdou děti ze základních škol na Praze 2, například ze Štěpánské, kterou zakládal Karel IV., aby se o generálu Janouškovi dozvěděly více, než je uvedeno v učebnicích dějepisu a rozšířily si tak všeobecné vědomosti. Je ale dobře, že dvojkou procházely dějiny, a tak děti v naší městské části moc dobře ví o kryptě, kde českoslovenští parašutisté sváděli v chrámu svatého Cyrila a Metoděje hrdinný boj s nacisty. Každý rok si připomínáme za účasti školáků Den válečných veteránů 11. listopadu, který nám moderuje uznávaný historik Eduard Stehlík. A tak, aby generál Janoušek ještě více vstoupil do povědomí žáků, tak uvažujeme, že bychom v příštím roce Den válečných veteránů tématicky zaštítili právě panem maršálem. Plánujeme mu 11. listopadu 2021 udělat malou výstavu a na ní pokřtít připravovanou publikaci o něm.
Mimochodem, komu chcete věnovat letošní roční Den válečných veteránů, pokud epidemiologická situace jeho konání umožní?
Chtěli jsme ho věnovat 75 letům od konce druhé světové války a třicetiletému výročí, které uběhlo od války v Perském zálivu. Ovšem kvůli koronavirové pandemii zatím netušíme, zda se akt vůbec uskuteční, či v jakém by byl rozsahu. Rovněž na Den válečných veteránů jsme chtěli vzdát hold britským vojákům Williamu Greigovi a Thomasi Vokesovi, kteří uprchli z německého zajetí. Pomáhali v boji o Rozhlas a lstí přinutili ke kapitulaci posádku 123 příslušníků SS ve škole v ulici Na Smetance, která začínala mít drtivou převahu. Oba Britové se při jednáních vydávali za předvoj spojeneckých sil a SS namluvili, že bude lepší se vzdát, jinak budou rozdrceni spojeneckým letectvem. O této události, při níž sehrál klíčovou úlohu i jeden z velitelů Pražského povstání Václav Kopecký, se téměř neví. Pan Kopecký se jako architekt podílel na výstavbě domů v Londýnské ulici, a tak bychom na letošním Dni válečných veteránů chtěli pokřtít i knihu o této významné pražské ulici.
Odbočili jsme od úvahy, zda si myslíte, že je opravdu možné mladou generaci minulými hrdiny zaujmout?
Záleží na nás dospělých, zda nejmladší generaci budeme připomínat osudy Karla Janouška, Joy Kadečkové, československých parašutistů a dalších. Jestli se této role chopíme, pak existuje naděje, že zmíněná generace nebude tak vědomostně ztracena. Bylo by dobré, kdyby mladí lidé upozadili takzvané celebrity, za něž považují blogery či modelky, které společnosti nic nepřinesly, a zaměřili se na opravdové hrdiny, jímž by částečně věnovali pozornost. Ale k tomu je poutavým vyprávěním musíme vést. Osobnost Karla Janouška totiž nepochybně patří do kategorie, o nichž by školáci i studenti měli vědět co nejvíce a jeho odkaz si připomínat.
Kritici generála Karla Janouška mohou upozornit, že ve vězení jej kontaktovala StB a stal se jejím důvěrníkem. Poté podával zprávy na důstojníka SS Emila Kleina…
Pečlivě jsem si zmíněnou kapitolu života pana generála Janouška nechala historiky zmapovat a zjistila jsem, že naopak vždy bránil československé letce, kteří bojovali v RAF. Odmítal je špinit. Zásadně o nich nepodával žádné informace. Nemáme právo jej soudit, protože nevíme, jak bychom se po letech komunistického vězení, v němž bychom byli vystaveni bití a psychickým útrapám, zachovali my. Kdyby se StB zavděčil, pak by asi těžko vyšel z kriminálu nemajetný a jako téměř sedmdesátiletý by s nízkou vyměřenou penzí nenakládal těžké předměty do dodávek. Prošel si neskutečným peklem, byl vězněn na Borech, v Opavě, Leopoldově i Ruzyni.
Komunisté nezničili život jen generálu Janouškovi. Chci se vás proto jako poslankyně zeptat, jak je možné, že 31 let po revoluci denně ovlivňují náš život? Mám tím na mysli, že u justice stále působí soudci a státní zástupci, kteří byli členy KSČ, ale svoje pozice si drží i dnes. Nezaspali jsme jako generace dnešních padesátníků, kdy jsme se v devadesátých letech honili především za penězi, abychom byli ekonomicky silní jako třeba Němci a jaksi jsme pozapomněli se vyrovnat s komunistickou minulostí? Nyní je už asi pozdě, abychom komunisty postavili mimo zákon…
Myslím, že příčiny, proč se tak stalo, jste sám úplně přesně pojmenoval. Už z názvu Sametová revoluce je patrné, že vše proběhlo pokojně, včetně faktu, že se téměř nikdo z bývalého režimu před soudy nezpovídal za hrůzné činy, které zde komunisté napáchali a dodnes je pociťujeme. Je mně smutno, když jsem si na konci září přečetla zprávu o tom, že žalobce Tomáš Jarolímek zastavil trestní stíhání někdejšího generálního tajemníka Komunistické strany Československa Milouše Jakeše (zemřel ještě před zastavením, a tak už mu žádný trest hrozit nemohl – pozn. red.), bývalého předsedy vlády Lubomíra Štrougala a exministra vnitra Vratislava Vajnara. Neumím se vyrovnat s tím, že zvěrstva, která se za jejich vědomí děla na Železné oponě, nebudou potrestána, a to kvůli duševní chorobě Štrougala i Vajnara. (Od roku 1976, kdy policie vztahuje počátek trestné činnosti proto, že tehdy vstoupil v platnost Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, bylo až listopadu 1989 na ní zastřeleno či roztrháno psy devět lidí, kteří se snažili překročit československé hranice, a nejméně dalších sedm lidí bylo zraněno – pozn. red.). Všechna napáchaná komunistická příkoří se měla stoprocentně řešit hned po pádu komunismu před 31 lety, ale tehdejší političtí představitelé demokratických poměrů byli především humanisté. Nechtěli oplácet anebo se mstít na lidech, kteří komunistický režim budovali. Ale my bohužel máme tendenci i nyní omlouvat část komunistů a poukazovat na jejich pozdější hrdinské činy. Je dobře, že později vzdorovali, ale jejich jednání nesmí zastínit skutečnost, že komunistickým represím ve své době silně napomáhali a s režimem souznili.
Můžete říci, koho máte konkrétně na mysli?
Před lety jsem na zastupitelstvu Prahy 2 řešila velký konflikt, kdy někteří kolegové chtěli udělit titul čestného občanství naší městské části Františku Kriegelovi, jenž jako jediný z vládní delegace v roce 1968 odmítl podepsat Moskevský protokol, který schvaloval sovětskou invazi i vpád Varšavských vojsk. Signatáři ji začali nazývat bratrskou pomocí, ačkoli nastolila normalizaci. Každopádně se jednalo o hrdinský vzdor pana Kriegla, který nemíním bagatelizovat a nesmírně si jej za jeho počin vážím. Ovšem je zapotřebí také zmínit, jak se choval v únorových dnech roku 1948. Nejde přece zapomenout, že byl zástupcem velitele Lidových milicí, které se aktivně na komunistickém převratu podílely. Disponoval velkým množstvím samopalů a nezdráhal by se je použít proti lidem, kteří by na protest proti puči vyšli do ulic. A takoví lidé, jako byl František Kriegel, pomáhali režim stavět a budovali ho až do hrůzných výšin. Nelze říci, že se pak chovali mravně a na jejich jednání v určité fázi nemůžeme zapomenout. Proto jsme nakonec panu Kriegelovi, i když pak podepsal Chartu 77, čestné občanství neudělili.
Podobně kriticky nahlížím například i na českou socioložku a spisovatelku paní doktorku Jiřinu Šiklovou. Ano, i ona podepsala Chartu 77, bojovala proti režimu a byla tak vystavena represím, ale v padesátých letech výrazně podporovala KSČ. Je pro mě nepochopitelné, jak po krvavě potlačeném povstání v Maďarsku, kdy v roce 1956 došlo k neuvěřitelnému krveprolití, byla schopna i nadále adorovat komunistickou stranu a být její členkou. Navíc byla vrchní funkcionářkou ČSM (Československý svaz mládeže – pozn. red.) na vysoké škole, kde v padesátých letech probíhaly nemilosrdné čistky. Kdo nesouhlasil s režimem, nemohl studovat. Opravdu se na lidi typu pana Kriegela či doktorky Šiklové nemohu, byť s odstupem padesáti let, dívat jako na nějaké hrdiny, protože v inkriminované době, kdy o něco šlo, stáli na špatné straně a morálně selhali. Po revoluci jsme se dopustili hned dvou chyb, a to, že jsme se neuměli s komunistickým režimem vypořádat hned po roce 1989, a pak, že u některých lidí vyzdvihujeme jen jejich hrdinské činy, které rozhodně nezpochybňuji, ale už zapomínáme dodávat, že na samém počátku podporovali komunistickou totalitu.