(www.securitymagazin.cz ) V příští krizi můžeme armádu potřebovat. Do opatření musíme zapojit domácí obranný průmysl, říká předsedkyně Výboru pro obranu Jana Černochová. Ze své pozice předsedkyně Výboru pro obranu je nejvýraznější opoziční autoritou v této oblasti. Když se jí něco při jednání výboru nelíbí, nebojí se okřiknout ani ministra obrany Metnara či náčelníka generálního štábu Opatu. „Armáda by rozhodně neměla padnout za oběť této krizi, protože třeba v příští krizi budeme potřebovat primárně ji,“ vyzývá v rozhovoru pro Security magazín.
Současná pandemie koronaviru důkladně testuje to, jak jsme schopní se připravovat na krize. Je Česká republika připravena zvládat tyto vypjaté situace, ať už jakéhokoli druhu?
Česká republika již několikrát dokázala, že má schopnost zvládat vypjaté situace a krize. Ráda bych zdůraznila, že máme celou řadu velmi kvalitních, odhodlaných, vycvičených lidí, firem a profesionálů, kteří mají obrovský potenciál být oporou pro celý národ v dobách nejtěžších. Což není samozřejmost. Co se týká tzv. krizové legislativy, tak ta, ačkoliv je vždy možné najít určitá zlepšení, byla prověřena praxí opakovaně a v minulosti se osvědčila. Bohužel, vláda v současné situaci opakovaně kličkovala a nerespektovala vyzkoušené postupy a pravidla, což je cesta do pekel. Asi nemusím připomínat, že dlouho nebyl předsedou vlády iniciován ani ústřední krizový štáb, což je základním předpokladem pro koordinaci složek státu a efektivní řešení jakékoliv krize. Probíhající pandemie je pro nás zcela nová, nejen co do druhu hrozby a nebezpečí, ale i chování čelních představitelů naší země při hledání způsobu jejího zvládnutí. Nejsem tou, která by v době krize šla hystericky po krku politickým oponentům a nebyla konstruktivní, obzvláště v oblasti obrany a bezpečnosti, ale je pro mě nepochopitelné, když prezident vyzývá opozici, aby mlčela a byla více konstruktivní. Přitom to byla právě ODS, která v lednu chtěla začít řešit dodávky zdravotnického materiálu pro naše zdravotníky a ozbrojené složky. Ve stejné době ministr zdravotnictví říkal, že se nic neděje a když už se začalo dít, tak odpovědnost přehazoval na vedení nemocnic… Je to smutný obrázek, který nelze přejít mlčením.
A jsme jako společnost nastaveni na to, že je potřeba myslet i na doby, kdy budeme řešit skutečný problém?
Do nedávna žili někteří v domnění, že nás nemůže žádná významná krize postihnout, snad jen ochlazení ekonomiky, kdy první příznaky se projevily už v lednu, kdy byl nejhorší schodek státního rozpočtu od roku 2003! To je dnes ale zapomenuto. Degradací připravenosti státu, ale i řady občanů na krize nejsem překvapená, je totiž možné ji sledovat mnoho let. Mentálně i fakticky nejsme na celou řadu hrozeb adekvátně připraveni. To je fakt. Přesto neztrácím naději, že je ještě čas to změnit a připravit se na jiné krizové situace, které nás jistě v budoucnu čekají. Bude k tomu zapotřebí změnit nejdříve myšlení a přijmout fakt, že materiální a kapacitní příprava na krize, stejně jako např. budování armády, nejsou finančně výhodné a výdělečné aktivity, nicméně jsou to aktivity nutné. Zajištění obrany a bezpečnosti je ale základní funkcí státu! A ať už si to uvědomujeme nebo ne, byl to i důvod proč státy vznikly.
Stále se intenzivně debatuje o nedostatku roušek a respirátorů a o naší závislosti na jeho dovozu z Číny, která nestíhá odbavovat extrémní poptávku. Jaké je z toho pro nás poučení? Máme počítat s tím, že zejména v době krize musíme spoléhat jen sami na sebe?
Občan oprávněně spoléhá na stát, že mu pomůže, když bude nejhůř, to je princip společenské smlouvy. Ale stát nemůže zvládat veškerou přípravu na krize sám, nemůže mít ve skladech vše, co by bylo zapotřebí. Jednoduše stát samozřejmě nikdy nebude připraven na všechno, ale může mít strategická přátelství a dohody se spojenci. Od Číny jsme si koupili tolik potřebný zdravotnický materiál, ale díky NATO jsme měli možnost využít strategickou leteckou přepravu v programu SALIS a dopravit ho do České republiky. V současném globalizovaném světě nelze ve všech oblastech spoléhat jen na vlastní zdroje a sami na sebe, to je utopie. Tím neříkám, že nemáme mít schopnost vyrábět, respektive skladovat množství produktů, polotovarů a surovin pro případy krizí. Naopak! Ale musíme si s rozmyslem říct, které to budou, jaké oblasti jsme schopní zajistit, udržet a případně rozvíjet. Nejde tedy o to, že bychom měli začít vynalézat kolo, je zapotřebí zhodnotit stav a přidat to, co jsme se naučili během této krize. Je pro mě například velkou vzpruhou v těžkých chvílích, když vidím tu explozi invence lidí, vysokých škol, podnikatelů a firem pomáhat v krizi. Je to fascinující a zároveň poučné i pro stát, jak využít schopnosti lidí v době krize. „Jsme v tom společně" není prázdnou frází.
Když převedeme potřebu připravovat se na krize do prostředí armády. Vy jste už loni na ideové konferenci ODS důrazně nabádala k úzké spolupráci se soukromými podniky v domácím obranném průmyslu. Říkala jste, že by měly dostat označení strategické a měla by na ně např. být přenesena povinnost udržování know-how. Potvrzuje se podle Vás nyní, že pro dobu krize není jiné řešení?
Ano, spolupráce soukromých podniků se státem v oblasti obranného průmyslu je pro přípravu státu na dobu krize naprosto klíčová a měli bychom na ní usilovně pracovat. Současný obranný deficit je ohromný a stále se bude prohlubovat, samozřejmě i díky této krizi a případným neuváženým dalším škrtům v rozpočtu ministerstva obrany, a bez spolupráce s průmyslem jej nepůjde odstranit. Bez opatření v podobě přenášení povinnosti na soukromé podniky se v budoucnu neobejdeme. A za škody, které povinností udržovat linky a zásoby podnikům vzniknou, bude zapotřebí platit. Jak jsem již zmínila, být připraven na nejhorší a chránit své občany něco stojí, ale vyplatí se to. Investice do zajištění obrany samozřejmě i pomáhá české ekonomice.
Rozhodně se vyplatí investovat do prevence i proto, že finanční prostředky vynaložené na sanaci následků krize by nakonec mohly být mnohonásobně vyšší.
Premiér Babiš jako první možnost úspor ve státním rozpočtu vytáhnul armádní nákupy. Je podle Vás takové uvažování správné?
Armáda by rozhodně neměla padnout za oběť této krizi, protože třeba v příští krizi budeme potřebovat primárně ji! Nejen premiér, ale i ministryně financí A. Schillerová před pár dny prohlásila, že armáda přispěje 2,9 mld. Kč a pak se ještě škrtne sleva na jízdné za čtvrtletí ve výši 1,5 mld. Kč, protože autobusy a vlaky stejně nikdo nejezdí. Nikdo jiný ze svého resortního rozpočtu zatím zjevně nepřispívá. To je při nejmenším zvláštní postup, ne? Chápu, že ekonomické dopady opatření proti koronaviru na stát budou ohromné, ale armáda je dlouhodobě podfinancovaná a nemůžeme zvyšovat její už tak enormní vnitřní dluh. Jsem přesvědčena, že ke dvěma procentům musíme i nadále směřovat, je to náš závazek spojencům, ale i občanům, že bude jejich obrana zajištěna i v budoucnu. Příští týden ve středu na jednání výboru pro obranu budeme chtít s kolegy od ministra obrany slyšet, kde, co a proč se bude v armádě škrtat. Pojďme nejprve vyřešit okamžité dopady této krize pro letošní rok a bez hysterie a spekulací řešit systémově další. Ministerstvo obrany by se po konzultaci s armádou mělo v prvé řadě podívat na své koncepce, strategie a plány a až pak se pojďme bavit o tom, co je nezbytné a co za akvizice může ještě nějaký čas posečkat.
Do budoucna bude pravděpodobně obtížnější vysvětlovat veřejnosti, že výdaje na obranu mají mít přednost např. před sociální oblastí, kde výdaje pravděpodobně výrazně porostou. Pomohlo by podle Vás, kdyby armádní zakázky byly podmíněny maximálním zapojením českého průmyslu, čímž by se zároveň podporovala ekonomika?
Domnívám se, že úsilí o maximální zapojení domácího obranného průmyslu do armádních zakázek by mělo být samozřejmostí bez ohledu na současnou situaci. Ale ani nepochybně zdůraznění tohoto úsilí může přispět k tomu, že veřejnost pochopí význam a důležitost armádních výdajů i s tím, že takto vynakládané peníze jsou investicí do podpory tuzemské ekonomiky. Zároveň si ale musíme uvědomit, že jsou produkty a technologie, které náš průmysl zkrátka vyrobit neumí, ale které naše armáda potřebuje. V tuto chvíli reálně hrozí, že vláda bude jen stěží obhajovat nákupy toho, co armádě dlouhá léta chybí. Ale pokud je odpovědná a chce dostát toho, k čemu jsme se zavázali, tedy že k obraně naší země budeme přistupovat odpovědně, musí nalézt odvahu. Jak jsem již uvedla, lze rozvoj a modernizaci armády strategicky přehodnotit a lze hledat určité úspory, ale v žádném případě nelze jít na dřeň a nechat naše ozbrojené síly padnout.
(Autor: Filip Klasna)